Jako rovný s rovným aneb Adekvátnost a ekvivalence
Pojmy adekvátnost a ekvivalence patří v translatologických teoriích už od minulého století k ústředním tématům, jež jsou neustále rozvíjena. Diskuse se však musí opírat o pojmy, které mají vymezený obsah. Následující text je míněn jako příspěvek k vytvoření takové terminologické platformy.
Adekvátnost znamená v podstatě přiměřenost. To je veličina, která nemůže existovat sama o sobě, nýbrž musí být ve vztahu k nějakému jednání či objektu. Vzhledem k tomu, že celý proces překládání je ovládán faktorem účelu, musí být jednotlivá rozhodnutí tomuto účelu přiměřená. Adekvátnost je tedy "relace mezi prostředkem a účelem a je proto orientovaná procesuálně"[1], znamená výběr jazykových znaků, který sleduje stanovený cíl s ohledem na účel překladu.
Ekvivalence, tedy rovnocennost, je vztah mezi dvěma produkty, výchozím textem a cílovým textem. Nutnost oddělovat oba pojmy je dána tím, že překlady mohou sloužit různým účelům – a dokonce i jiným účelům než výchozí text. Účel ovlivňuje volbu přiměřené stylové roviny, volbu lexikálních a dalších jazykových prostředků, obrací pozornost na jazykový makrokontext, vnitřní a vnější situační kontext a sociokulturní, historické zakotvení textu. Ekvivalenci lze na různých rovinách popsat a je možné posoudit i míru ekvivalence, jaké se překladateli podařilo dosáhnout. Základními vodítky jsou zde princip selekce, kterou překladatel provádí, když v rámci analýzy a interpretace výchozího textu vybírá prvky a fenomény, od nichž se má ekvivalenční vztah odvíjet, a princip hierarchizace, který se týká stanovení pořadí požadavků vztahujících se k ekvivalenci jednotlivých textových segmentů, jestliže v cílovém jazyce není možné zachovat ekvivalenci všech textových prvků[2]. Rozhodujícím kritériem je v takových případech funkce každého jednotlivého textového prvku a jeho příspěvek ke konstituování smyslu celého textu. Jako ekvivalentní lze v cílovém textu zhodnotit takové jazykové znaky, které jsou schopny čtenáři překladu poskytnout analogické poznávací a orientační signály pro recepci textu.
V podstatě ekvivalence vyplývá jednak ze vztahu jazykových znaků mezi sebou, dále ze vztahu mezi znakem a tím, co označuje, a nakonec ze vztahu mezi znakem a jeho uživateli. Je tedy možné označit ji jako sémiotickou kategorii[3], v níž jsou obsaženy aspekty syntaktické, sémantické a pragmatické, přičemž hierarchicky nejvýše stojí fenomén pragmatický.
Podle německého translatologa Breunera[4] lze většinu typů ekvivalence zařadit do jedné ze tří pojmových kategorií:
Požadavek ekvivalence intencí je orientovaný na autora textu. Jeho intence má být vůdčí linií překladu. V překladu je třeba dbát na to, aby komunikativní funkce výroku ve výchozím jazyce nebyla v cílovém jazyce reprodukována zkresleně, případně nesprávně. Avšak v konečném důsledku by ji mohl posoudit pouze autor originálu.
Požadavek ekvivalence účinku se orientuje na čtenáře. Základem zkoumání je text. Od překladu však není možné požadovat, aby měl na čtenáře cílové kultury identický účinek jako originál na čtenáře výchozí kultury. Spíše by měl čtenáři otevřít relevantní možnosti recepce.
Z jiných kořenů vyrůstá požadavek ekvivalence funkční. V konkrétních textech převládají vždy jen některé jazykové funkce a obecně se pak hovoří o textových funkcích. Tyto identifikované textové funkce by měly zůstat v překladu zachovány.
(ifv)
[1] Reiß, Katharina, Adequacy and Equivalence in Translation, in: The Bible Translator 3, 1983
[2] dtto
[3] van den Broeck, Raymond, "The Concept of Equivalence in Translation Theory: Some Critical Reflections", in: Literature and Translation: New Perspectives in Literary Studies, ed. J.S. Holmes et. al., Leuven 1978
[4] Breuner, Michael, Konzepte und Probleme der Übersetzungskritik literarischer Werke, Duisburg 1986